Loštický poklad

V roce 1910 byl na soukromé parcele stavitele Jaroslava Bendy v Lošticích (okr. Šumperk) odkryt, při snižování terénu přístupové cesty k domu, poklad stříbrných denárů z doby vlády olomouckého knížete Svatopluka (1095–1107). Na 274 mincí bylo uloženo v kolmo postavené nádobce a lněném sáčku v hloubce zhruba 60 cm pod povrchem. Stříbrné mince byly vyraženy v olomoucké knížecí mincovně a vzhledem k jejich minimálnímu opotřebení a v některých případech i uchovanému ražebnímu lesku lze předpokládat, že nebyly nikdy v oběhu. Jejich vlastník je pravděpodobně krátce po vyražení obdržel a ukryl nedaleko cesty směřující z Olomouce do východních Čech, avšak už si je nikdy z úschovy nevyzvedl.

Zajímavé je, že depot obsahoval pouze dva typy denárů, které jsou jinak jen sporadicky zastoupeny v dosud známých mincovních nálezech. Jedná se o typ Cach 430, který má na aversu čelně sedící postavu s praporem, na reversu pak ruku s křížem a typ Cach 446 – na aversu dvojice poprsí proti sobě s křížem uprostřed, na reversu poprsí zprava s křížem. Na základě současných znalostí můžeme říci, že emise stříbrných denárů typu C 430 a C 446 knížete Svatopluka byla ražena současně a jen po velmi krátkou dobu. Denáry pak mohly být ukryty v zemi kolem roku 1107. Vlastivědné muzeum v Olomouci má ve svých sbírkách více jak polovinu denárů z loštického nálezu, jejich průměrná hmotnost činí 0,446g. Několik ražeb z tohoto nálezu je k vidění ve stálé expozici VMO Olomouc – patnáct století města.

Mince se v Olomouci razily s největší pravděpodobností na zdejším přemyslovském hradě již v první polovině 11. století. V souvislosti s vytvořením tří moravských hospodářsko-politických center (knížectví) v Olomouci, Brně a Znojmě v polovině 11. století a s mincovní reformou knížete Břetislava I. (1034–1055), došlo k ražbě nového typu denáru, který se proti dřívějšímu vyznačoval již menším střížkem i váhou.  Vrcholným obdobím mincovní produkce v Olomouci se stala právě doba vlády knížete Svatopluka, který zde razil velké množství denárů rozmanité ikonografie.

 

Filip Hradil