Erby rytířů
Podvazkového řádu

Anglický Podvazkový řád (The Most Noble Order of the Garter) je nejstarší a současně dosud existující laický rytířský řád v Evropě.
Vznikl s největší pravděpodobností v roce 1348, o rok mladší jsou jeho stanovy. Ty omezují počet členů řádu na 26 osob včetně řádového suveréna, jímž je vždy sám panovník.

Pověst spojuje založení řádu s plesem, na němž tančil král Eduard III. s hraběnkou ze Salisbury. Té se uvolnil podvazek, který král zvedl a 
přitom ve staré francouzštině zvolal „Honi soit qui mal y pense“ (Hanba tomu, kdo o tom špatně smýšlí). Hlavním odznakem řádu se tak stal modrý podvazek vyhlížející jako miniaturní opasek s uvedeným zvoláním jako heslem, provedeným zlatými majuskulními písmeny. Podvazek nosí rytíři upevněný pod levým kolenem a ovíjejí jím též štít svého rodového erbu.
Součástí řádového oděvu byl od počátku modrý plášť, na jehož levé straně byl vyšitý malý podvazek lemující bílý štítek s červeným svatojiřským křížem. V 17. století se toto znamení proměnilo v kovovou hvězdu. Od konce 15. století nosili rytíři na krku rovněž kolanu se zavěšenou figurkou sv. Jiří, v 17. století k tomu ještě přibyla tmavomodrá šerpa z levého ramene k pravému boku.

Řád byl původně vyhrazen domácí, anglické aristokracii, byť již mezi nejstaršími rytíři byly také tři osoby z Gaskoňska a Pikardie. Od 17. století probíhala postupná transformace řádu jako elitní společnosti v panovnické vyznamenání, v jehož udělování není suverén nikým omezen. Od druhé poloviny 18. století se stávají řádovými rytíři i další členové královské rodiny, kteří se ale do pevně stanoveného počtu 26 osob nezapočítávají. To platilo rovněž o ženách, královnách či manželkách rytířů, které se mohly zúčastňovat řádových ceremonií, ale jako plnohodnotné členky řádu jsou přijímány až od počátku 20. století. Dámy řádu nosí podvazek pod loktem levé ruky. Nadpočetnými rytíři se mohou stát i členové cizích panovnických rodů, a to nejen z Evropy.
Každoročně se v řádový den rytíři scházejí k slavnostní bohoslužbě v kapli sv. Jiří na hradě Windsor. Každý zde má v chóru určené místo v dřevěné lavici, nad nímž se na vyřezanou lidskou hlavu nasazuje přilba s klenotem rytíře převýšeným erbovní standartou na žerdi. Zatímco přilby a standarty se obměňují, respektive odstraňují po úmrtí jejich nositele, trvalou památkou na něj zůstává smaltovaná destička s jeho
erbem, přibitá do opěradla příslušného sedile.

Není přesně známo, kdy Jiří Louda poprvé vstoupil do kaple sv. Jiří na královském hradě Windsor; snad tomu tak bylo v červnu 1942. Jisté ovšem je, že mu naprosto učarovala svou heraldickou výzdobou. Praporce žijících rytířů Podvazkového řádu, tabulky s erby jejich předchůdců na dřevěných sedilech a okázalý ceremoniál řádových zasedání - to vše ho zaujalo natolik, že si heraldiku členů tohoto nejprestižnějšího anglického řádu zvolil za své celoživotní a vpravdě osudové téma. Pracoval na něm s obdivuhodnou vytrvalostí a pílí až do roku 2011.