Nová výstava: PRŮMYSLOVÉ MUZEUM CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA V OLOMOUCI
15. 12. 2023 – 28. 04. 2024
Vlastivědné muzeum v Olomouci, Handkeho sál
Pojďme si společně připomenout 150. výročí založení jednoho z našich důležitých předchůdců, který stál na konci 19. století u zrodu fenoménu užitého umění.
Ve druhé polovině 19. století se ve společnosti začal výrazněji prosazovat fenomén takzvaných průmyslových a uměleckoprůmyslových muzeí. Jednalo se o instituce, jejichž cílem bylo korigovat a usměrnit některé negativní rysy právě probíhajícího procesu průmyslové revoluce. Zaměřovaly se přitom na oblast „uměleckého průmyslu“ neboli toho, čemu dnes říkáme užité umění. Trnem v oku jim byla především enormní a nekontrolovatelná tovární produkce, jež v duchu pravidel volného trhu bazírovala hlavně na levné výrobě, nikterak ovšem na kvalitě výsledných produktů po funkční a estetické stránce. Aby se poklesu vkusu a jakosti dalo čelit, obrátila průmyslová muzea svou pozornost k tradičním rukodělným řemeslům a edukaci. Sbírala hodnotné příklady z minulosti i současnosti, třídila je, uchovávala a prezentovala návštěvníkům, zvláště pak řemeslníkům, učňům a majitelům výrobních podniků. Úzce také spolupracovala se školami orientovanými na uměleckou výuku, kde se oblibě těšila problematika ornamentu. V prostředí uměleckoprůmyslových muzeí vládlo přesvědčení, že dědictví starších epoch bude vzorem a popudem pro tvorbu budoucnosti, že dobré užité umění – poněvadž je všudypřítomné a všechny obklopuje – může člověka kultivovat, učinit lepším.
První průmyslová a uměleckoprůmyslová muzea vznikala v padesátých letech 19. století v Anglii, o dekádu později v kontinentální Evropě a v sedmdesátých letech na řadě míst po celém světě. Iniciační a příkladnou roli sehrálo South Kensington Museum v Londýně. Ve středoevropském prostoru posléze obdobnou úlohu plnilo C. k. Rakouské muzeum pro umění a průmysl ve Vídni. To bylo pro moravská muzea zásadní. V jeho čele stanul mezinárodně respektovaný historik umění Rudolf Eitelberger. Olomouc se k němu, jako ke svému rodáku, hlásila a dodnes hlásí. Na nedalekém Domě armády najdeme jeho pamětní desku.
Průmyslové muzeum císaře Františka Josefa v Olomouci bylo založeno v roce 1873 a existovalo do roku 1924, tedy úctyhodných 51 let. Po celou tuto dobu sídlilo v krásné neorenesanční budově reálné školy naproti kostelu sv. Mořice. Svým charakterem hned od počátku velice dobře zapadalo do shora nastíněného kontextu. Ve statutech bylo definováno jako „všeobecně prospěšná vzdělávací instituce“, jež chtěla sloužit „zejména příslušníkům řemeslného stavu, probouzet v nich soutěživost v napodobování vzorů a přispívat tak k povznesení a zušlechtění tvůrčího profesního života“. Dostát všem aspektům takového velkomyslného předsevzetí, to pro muzeum znamenalo vyvíjet spoustu aktivit. Připravovalo „periodické výstavy domácích a přespolních produktů uměleckého řemesla a výstavy studentských prací ze zdejších školních ústavů“; vedle toho zajišťovalo „přednášky nebo navazující kurzy pro dospělé a řemeslnou mládež“. Dále vybudovalo „bohatou sbírku stylistických předloh v oblasti umění a uměleckého řemesla, ať už v originálu, nebo v kopii, v modelu či kresbě,“ a otevřelo „knihovnu vybraných časopisů pro samostudium“, s níž souviselo vyčlenění „vhodných prostor k četbě a kresbě“. Snažilo se též o „co nejniternější propojení s městskou průmyslovou školou, stejně jako co největší možnou podporu při výuce na c. k. vyšší reálné škole a v městských měšťanských školách“.
Podívejme se nyní, kdo se podílel na chodu olomouckého průmyslového muzea. Šlo o městské zařízení, jehož správu obstarávalo direktorium složené z delegátů zřizovatele, církevních reprezentantů, představitelů zájmových organizací a donátorů. Na vrcholu této pomyslné hierarchie se nacházel starosta včetně svého zástupce, poté vyslanec města při zemském sněmu a ředitelé škol. Velkou váhu mělo slovo dómského děkana, případně jím jmenovaného zmocněnce metropolitní kapituly, dvěma hlasy disponovali městští zastupitelé a vyslanci obchodní a živnostenské komory v Olomouci, třemi hlasy členové náležející ke skupinám finančních podporovatelů. Na muzejním dění se tímto způsobem přičinilo hodně význačných person z politických, uměleckých a podnikatelských kruhů. Vzpomeňme namátkou starostu Josefa von Engela, kapitulního děkana a sběratele Roberta hraběte Lichnovského z Voštic, sochaře Ernsta Melnitzkého; z uměleckoprůmyslových producentů například sklářské koncerny J. Schreiber & Neffen, S. Reich & Co. či známou nábytkářskou firmu Thonet.
Nejdůležitější osobou v muzeu byl však vždy kustod. Právě na jeho bedrech spočívala veškerá náročná agenda sestávající z akviziční, výstavní, organizátorské a výzkumné činnosti. Citujme tu ještě jednou ze statut: „Na něj připadá úkol pořádat přednášky o řazení a členění sbírek na vědeckém základu, zapisovat předměty do přesného katalogu, poskytovat v příslušné dny požadované informace, zveřejňovat v místních novinách všechny důležité zprávy a přispívat tak podle svých sil k duševnímu rozkvětu tohoto podniku.“ V průmyslovém muzeu v Olomouci pracovalo postupem času celkem sedm kustodů – Heinrich Frauberger, Wilhelm Schuppler, Eduard Zbitek, Adolf Nowak, Alois Machatschek, Franz Xaver Parsch a Hans Kux. Nejagilnějším a vůbec nejzajímavějším z nich byl jednoznačně Adolf Nowak, a to v mnoha ohledech. Na poli výstavnictví se vyznamenal v roce 1888, když ke čtyřicetiletému jubileu panování monarchy uspořádal obrovskou výstavu, která mapovala umělecká a uměleckořemeslná díla olomoucké provenience od nejstarších dob až po současnost. V katalogovém průvodci popsal přes 1800 (!) předmětů a rozdělil je – pro muzea uměleckoprůmyslového typu příznačně – dle materiálu, z něhož byly zhotoveny. Coby učitel kreslení na reálné škole garantoval kýžené prolínání muzejních sfér a praktické výuky (jeho schvalující podpis lze mimochodem vidět na naší výstavě na víceru zde instalovaných žákovských kresebných a ornamentálních studií). Jako konzervátor památkové péče se zabýval výzkumem regionálních uměleckohistorických témat. Letité badatelské úsilí nakonec zúročil ve dvoudílné publikaci o sakrálních památkách v Olomouci. O její výjimečnosti v nadnárodním, rakousko-uherském měřítku nepochyboval ani přední vídeňský historik umění Albert Ilg. V nadšené recenzi chválil Nowakovu „znaleckou jistotu a obdivuhodnou znalost literatury“, samotnou knihu – pro formu monografického pojednání o pamětihodnostech jednoho konkrétního místa – pak vyzdvihoval jako pionýrský a inspirativní projekt pro ostatní města.
Ve 20. století Průmyslové muzeum císaře Františka Josefa v Olomouci bohužel upadlo v zapomnění. Pojďme si na této výstavě připomínající 150. výročí jeho založení ukázat, že se tak stalo neprávem.
