Krajiny lesní...dřevěnou kamerou

09. 12. 2016 – 12. 02. 2017

Vlastivědné muzeum v Olomouci

Zamyšlení autora…

Fotografovat les znamená se neustále vracet.

Vracet se do míst, která už jsi mnohokrát prošel a byť se letmým pohledem nic nezměnilo, ty víš, že je to jen klamná iluze.  Naposled byl strom ještě živý, nyní prosychá a za pár let zmizí v prsti již rozpadlých souputníků. U jeho paty vyrostla udatna, která vystřídala fialové kvítky kyčelnic, místo trsu žlutých penízovek se černá stín dutiny datla, ulomený vrchol či větev propůjčují onomu místu úplně jiný význam, než měl tebou zde před čtvrt rokem vyhlédnutý motiv. I deštníky povadlých devětsilů seřazených na břichu hory kdesi v Beskydech ti připomenou, že naposled jsi zde překročil bystřinu sbírající vodu z jarního tání.

Fotografovat les znamená čekání.

Čekání na chvíle, kdy vítr usne ve větvích, čekání na chvíle, kdy noc střídá den, kdy den střídá noc, kdy jímavě teskná mlha či první sníh ono místo ještě více ozvláštní.  Čekání na konec májového deštíku, na první a poslední listí, na kapradinu u kamene, na pavučinu v trávě.

Fotografovat les znamená hledání.

Hledání neobyčejnosti v obyčejnosti, hledání odpovědi na otázku nač a proč, pro koho či k čemu… možná hledání sebe samotného.

Fotografovat les ale znamená být především sám.

A les sám ti napoví. Větve samotářského buku, severními větry usměrněné na závětrnou stranu jsou chapadla hlubinné medúzy, uschlé stromy vynořující se a zase zanořující do mraku usídleného na vrcholu hory ožily v herce divadla prchavého okamžiku a v lesní kaluži zahlédneš odlesky nechtěného.

Nastalo ticho.

A během několikaminutové expozice se obraz onoho místa ukládá na film a tvojí snahou není podat dokument nebo více či méně věrnou kopii, ale jen skromně a tiše zaznamenat pouze tvůj

pocit…